Máme tu konečně Jaro. Je to mé nejoblíbenější roční období. A není to jen tím, že už je hezky a vše krásně kvete a voní, i když i toto má své kouzlo. Stačí mi pohled na mé krásné kytičky, jak najednou ožily a jsou veselejší, živější a odměňují mě tím, jak se krásně rozrůstají. Člověk má hned lepší náladu. Proto jsem se rozhodla, že zkusím, jaká ze mne bude zahradnice a prvně jsem dnes zasadila pár semínek, ze kterých by se při trošce štěstí za nějakou dobu mohly stát dobré jedlé kytičky a z některých možná i nějaké ještě lepší plody, které budu moct přidat do salátu.  Toto krásné počasí mě ovšem nepřimělo jen k péči o květiny. Řekněme si to upřímně, nikdo a nic není totiž důležitější než my sami. Bez nás by to totiž nebyl náš život. A proto jsem se s letošním jarem konečně probudila i já. S pocitem, že jsem v té jeskyni s medvědem neprospala jen letošní zimu, ale očividně jsem tam s ním byla už od té předešlé. Ano, občas se v našem životě přihodí něco, co člověka přiměje na chv...