Máme tu konečně Jaro. Je to mé nejoblíbenější roční období. A není to jen tím, že už je hezky a vše krásně kvete a voní, i když i toto má své kouzlo. Stačí mi pohled na mé krásné kytičky, jak najednou ožily a jsou veselejší, živější a odměňují mě tím, jak se krásně rozrůstají. Člověk má hned lepší náladu.Proto jsem se rozhodla, že zkusím, jaká ze mne bude zahradnice a prvně jsem dnes zasadila pár semínek, ze kterých by se při trošce štěstí za nějakou dobu mohly stát dobré jedlé kytičky a z některých možná i nějaké ještě lepší plody, které budu moct přidat do salátu.
Toto krásné počasí mě ovšem nepřimělo jen k péči o květiny. Řekněme si to upřímně, nikdo a nic není totiž důležitější než my sami. Bez nás by to totiž nebyl náš život. A proto jsem se s letošním jarem konečně probudila i já. S pocitem, že jsem v té jeskyni s medvědem neprospala jen letošní zimu, ale očividně jsem tam s ním byla už od té předešlé. Ano, občas se v našem životě přihodí něco, co člověka přiměje na chvíli usnout, ale důležité je, že se zase probudí. A já se s koncem zimy rozloučila se svým starým já a probudila to nové. Respektive to já, které teď více než rok spalo tvrdým medvědím spánkem.
Po dlouhém šlofíku je potřeba zjistit napáchané škody. Ty jsou u mne dosti zjevné, jelikož se už delší dobu nevejdu ani do jednoho hadříku, který mi leží vzadu ve skříni a musela jsem si nakoupit spoustu nových věcí (s politováním musím říci, že je to hned o několik konfekčních velikostí). Ano, nechala jsem to zajít až takto daleko, byla jsem celou tu dobu zalezlá v té tmavé jeskyni s velkým chundelatým medvědem, takže mi to bylo celkem jedno, on tam měl u sebe teploučko a spoustu místa. A když náhodou přišel některý z těch světlých okamžiků, kdy jsem chtěla z jeskyně vystrčit alespoň nožku, neměla jsem dost sil a odhodlání, abych úplně vylezla, za pár týdnů jsem se k medvědovi vždy zase vrátila. Protože to, jak možná někteří z Vás ví nebo alespoň tuší, není vždy tak jednoduché odejít, když u medvěda v jeskyni už jsem si zvykla, bylo mi tam s ním dobře....
Chce to, se do toho pořádně zakousnout a moc chtít s tím něco udělat. Hlavně to dělat pro sebe, pro své zdraví, pro svou psychickou pohodu. A mít k tomu dostatek energie. Není to totiž jen o tom, že člověk bude na nějakých 14 dní držet dietu a pak bude všechno v pohodě. Je to staré známe pravidlo, bude to pak dvakrát tak horší (v jeskyni s vámi budou medvědi dva). Celé to kouzlo spočívá v kompletní změně životního stylu. Ano, ve změně! A člověk má zakořeněno už od narození, že nemá rád změny. Pro někoho je to něco úplně nového a pro někoho, třeba jako pro mne, je to navrácení se zpět. Ale i to změna a je to těžké, vyšlapat si znovu ty cestičky, které až za nějaký čas, který je mnohem delší než těch prvních čtrnáct dní, budou pro nás přirozené a nebudou nás iritovat a my je přijmeme jakou součást nás samých (nebudeme se chtít vrátit k medvědovi do jeskyně). Na pohodlí a lenošení se člověku zvyká mnohem rychleji a jednodušeji než na spoustu pohybu a zdravého jídla.
Nejdůležitější pro mne bylo si toto všechno uspořádat v hlavě a rozhodnout se. Rozhodnout se, že teď je ten správný okamžik začít a že to opravdu chci. A chci to kvůli sobě. Vím, že to ze začátku bude těžké. Bude to i bolet. Moje svaly jsou tak ochablé po tom roce a půl, že když jsem se minulý týden snažila vydrhnout nějaký zaschlý flek na dlaždičce, málem mi upadla ruka bolestí. Důležité je, že jsem se s tím smířila a přijímám to. Pro krásu se musí trpět, alespoň to nám od malička, mně i spoustě mých kamarádek, říkaly naše maminky (myslím, že to bylo při rozčesávání vlasů). Sice je to divné přirovnání, ale beru to tak, že ano, chci být zdravá a fit, ale než toho dosáhnu, bude to bolet. A beru to. Kdybych to nenechala zajít tak daleko, možná bych řešila něco úplně jiného než bolavé svaly po cvičení, protože já bych si určitě něco na řešení našla, jinak bych to nebyla já. Ale teď je to mé fyzické a duševní zdraví. Tak jdeme do toho!
Rozhodnutá už jsem stoprocentně. A co teď, jak na to? Jakožto bývalá fitnessmaniačka mám všechny potřebné znalosti, jak co se týče zdravého a vyváženého jídelníčku, tak i k tomu, jak začít po tak dlouhé době cvičit, abych se hned nezničila. Pro začátek jsem se rozhodla, 2x týdně chodit do fitka a maximalizovat svůj přirozený pohyb a co nejvíce chodit pěšky a místo výtahu používat co nejvíce schody, i když k nám do osmého patra to vážně ještě pár měsíců směrem nahoru asi nedám. Alespoň ty tři patra v práci budu chodit pravidelně nahoru a dolů, první cíl, bez funění a pocitu na infarkt.
Díky svému vstřícnému zaměstnavateli, který podporuje zdraví svých zaměstnanců jsem si pořídila Multisport kartu za zvýhodněný peníz. Našla jsem si hned několik fitek v blízkosti práce i domova, kde kartu berou. Domluvila jsem si sparingpartnera na cvičení, který má podobný cíl jako já. Doma jsem oznámila své záměry. Pořídila si fitness náramek proti lenosti. Pro jistotu jsem ho pořídila také partnerovi, abychom se předháněli, kdo udělá více kroků - soutěživost bývá dobrá motivace :-)
Pro ještě lepší motivaci a progress jsem si připravila tabulku, kam si budu pravidelně zapisovat své pokroky, postřehy aj. Takže se jdeme zvážit, změřit a dobré je i vyfotit se. Ve fitku, kam jsem se rozhodla chodit na to mají skvělý přístroj, který zjistí ještě spoustu dalších věcí, stojí to asi stovku, takže na počátku je dobré si udělat i tento větší rozbor svalů a tuků, aby člověk viděl, zda s ním to cvičení dělá to, kvůli čemu se chodí potit do fitka. Dále si musím zkontrolovat baterku ve váze (myslím tím kuchyňské), protože je to zkraje dobrá kamarádka. Nemohu totiž důvěřovat svému oku :-) Stáhla jsem si Kalorické tabulky, kam si budu alespoň prvních 14 dní zapisovat, co jsem snědla a hlavně kolik. Díky tomu se člověk naučí lépe jíst, protože nechce, aby to na něj svítilo červeně.
 |
Vše je tedy nachystáno, snad jsem na nic důležitého nezapomněla a teď už se do toho jen pustit a nepřepálit start :-) Uvidíme příští týden, zda se s pláčem nevrátím k medvědovi do jeskyně.
Komentáře
Okomentovat