Antijogínka

Před nějakým časem, jsem byla holka s velkými plány a sny. Byla jsem blázen do fitness a zdravého životního stylu. Moje vize byla taková, že své znalosti zdokonalím, abych je mohla předávat dál, abych mohla pomáhat lidem, kteří o to stojí a mou pomoc potřebují. Udělala jsem si trenérský kurz na instruktora fitness a kulturistiky. Než jsem si začala plnit svůj sen, chtěla jsem své znalosti rozšířit ještě o jógu, kterou jsem ráda zahrnovala do protahování po cvičení, tak jsem si začala vyhledávat ten nejvhodnější kurz. A jelikož ani toto mi nepřišlo pro mé znalosti dostačující, začala jsem se připravovat na přijímačky na studium oboru nutriční terapeut na UK, aby mi to umožnilo práci i s lidmi, kteří trpí nějakou poruchou příjmu potravy, diabetes a podobně. Vypadalo to nadějně, že?

Jak už se tak občas stane, život má s námi někdy jiné záměry a z našich plánů ještě nějakou chvíli musí zůstat jen sny. Přihodí se pár události, které Vás najednou dostanou na úplně jinou cestu a Vy se z ničeho nic ocitnete tisíce kilometrů daleko od té původní. A po nějakém čase třeba i zapomenete...

Ano, tak nějak se to stalo i mně. Nyní jsem tisíce kilometrů vzdálená svému snu. To ovšem nevadí, jelikož jsem si konečně vzpomněla, že jsem nějaký sen měla a to je to důležité. Měla jsem pocit, že nastal čas začít hledat správný směr a cestu.

Vyrazila jsem proto vstříc hledání. Nevím přesně čím to bylo, buď jsem ještě nebyla připravena na tuto cestu, nebo jsem jen vyrazila špatným směrem, ale určitě to nebylo to, co jsem hledala. Málem se že mne totíž stala antijogínka.

Bylo to v období, kdy jsem si zalezla s medvědem do jeskyně (tak nazývám období, kdy jsem díky několika událostem v životě úplně přestala cvičit a o zdravém stravování si možná jen nechala zdát). Občas se objevilo pár záchvěvů, že bych ze své jeskyně vylezla a toto skoro už vypadalo na jeden z nich.....Jóga!

Jóga je o harmonii těla a mysli. V tu chvíli jsem věřila, že je to přesně to, co potřebuji. Měla jsem v paměti, že dřív mi jóga pomáhala se uvolnit a všechno hodit za hlavu. Když jsem vyhledávala vhodný kurz, byl to jeden z hlavních podnětů. O to víc jsem chtěla znát danou problematiku do hloubky a věřila jsem, že to bude ten správný "nakopávač" pro nasměrování zpět na mou starou dobrou cestu zdravého životního stylu.

Očividně jsem se sekla.

Našla jsem si kurz a přihlásila se. Načež jsem se za pár dní dozvěděla, že kurz byl plný a nabídli mi termín o půl roku později. Tak jsem se přihlásila. Jenže, jak má člověk tušit, co bude za půl roku? Mohu Vám říct, že za půl roku jsem byla zas úplně někde jinde, ale pořád jsem to brala tak, že by mi jóga mohla pomoci a vdechnout mi novou energii. Měla jsem velmi smíšené pocity, když jsem šla na svou první hodinu. Čekalo mě něco nového, neznáme prostředí, neznámí lidé, ale zároveň jsem byla natěšená, že proniknu do tajů jógy.

Určitě jsem nečekala obrázek, který se mi naskytl po vstupu do tělocvičny, kde se kurz měl převážně odehrávat. I se mnou kurz skýtal třicet účastníků. Když jsem viděla ten dav, chtělo se mi odtamtud utéct s křikem, přeci jen jsem byla zvyklá na tu svou malou jeskyni. Našla jsem si místečko na konci místnosti, kde jsem rozložila svou podložku a pozorovala to množství nadšenců. Připadala jsem si tam dost nepatřičně. Byli tam lidé, kteří jógu dělali již několik let a jen to chtěli mít na papíře, aby mohli legálně předcvičovat. Na jejich mrštných štíhlých postavách to samozřejmě bylo vidět na první pohled. Ale na toto jsem byla částečně připravena, musela jsem si jen připomenout, že můj cíl je zharmonizovat své tělo se svou myslí a naučit se něco nového. To jsem však netušila, co mě během následujících pár hodin čekalo....

Jedním slovem bych to nazvala zklamání. Dvěma: velké zklamání. Paní majitelka "školy" určitě nebyla tím člověkem, kterého bych ve světě jógy hledala. Byla ztělesněním pravého opaku člověka milujícího a ctícího jógu. Byla to antijogínka, která si na józe vybudovala svůj byznys. Myslím, že všichni do jednoho jsme ještě několik hodin po skončení prvního dne seděli s pusou otevřenou dokořán a nemohli to pochopit. Bylo to neuvěřitelné. Takto negativního člověka jsem snad ještě nezažila. Nejhorší na tom bylo, že ten její negativizmus byl cílen zejména na jógu. Ani to nedokáži popsat, jak se ve mně ještě teď bouří vztek na danou osobu. Takže si dokážete jistě představit, s jakým pocitem jsem tam odsud odcházela. Chtělo se mi brečet, nadávala jsem si a měla jsem vztek na člověka, kterého jsem znala jen pár hodin. V tu chvíli jsem si přála, abych se tam už nikdy nemusela vracet.

Jelikož se mi nechtělo vyhodit peníze z okna, zatvrdila jsem se a další den přišla. Lektorka naštěstí byla přesně pravým opakem paní majitelky a hodiny s ní byly příjemné. Naučila jsem se o józe spoustu zajímavých a užitečných věcí, pěkné jsem si zacvičila, naučila se ještě lépe dýchat a přála si, aby jsme vždy měli tuto milou paní lektorku.

Mé prosby vyslyšeny nebyly, ve chvílích, kdy se objevila antijogínka jsem vždy dostala neuvěřitelnou migrénu, kterou mi ani jóga nepomohla rozdýchat. Během toho půl roku se stalo několikrát, že moje tělo se tak zapřelo, když napsala, že budeme mít ji a ten víkend mi bylo tak zle, že jsem nedokázala jít na hodinu. Nejhorší to bylo ve chvílích, kdy nám tuto skutečnost nenahlásila a šla suplovat. Někteří z nás se sebrali a odešli. I já jsem nakonec odešla. Dostala jsem z ní totiž opět neuvěřitelnou migrénu, kterou mi navíc podpořila pozice psa hlavou dolů a to až do doby, než si paní antijogínka obejde a zkontroluje všech svých třicet studentíků, trvalo to skutečně velmi dlouho. Po obědě už jsem se na hodinu nevrátila. Díky dvěma víkendům, kdy jsem ležela doma s bolestmi hlavy, břicha a horečkami, jsem nedodržela povinnou docházku a neměla jsem sílu naší antijogínce nic vysvětlovat, jelikož s jejím přístupem by to smysl nemělo, tak jsem poslední víkend nedorazila, nadobro jsem to vzdala s tím, že si ve správnou chvíli najdu správný kurz....

Antijogínka byla buď jen překážkou na mé cestě, kterou jsem měla překonat, v tom případě jsem ovšem pohořela. Nebo to bylo znamení už že začátku, že toto je špatná cesta a já se měla vrátit. V tom případě jsem se vrátila až po několika dlouhých kilometrech, než mi to došlo. A nebo kdo ví? Třeba se mi prostě jen ještě nechtělo vylézt z mé jeskyně a tak mě to táhlo zpět, že jsem nedokázala překousnout to, že bych po dobu půl roku trávila jeden víkend v měsíci mimo svůj brloh?

To zjistím snad brzy, ale tentokrát se musím na svou cestu nejdříve pořádně připravit.