Jak už to tak někdy bývá, po slibném začátku přichází rychlý konec. Cvičení mě opravdu velmi nadchlo a vydržela jsem u něj možná déle než by se dalo čekat. Jenže v tuto chvíli jsou z mých svalů, které jsem si stihla během těch pár měsíců vybudovat, opět jen takové ty "rosůlky", a když mám vyjít do schodů, tak už v druhém patře nemohu popadnout dech. Asi tolik k mé fyzičce.
S blížícím se létem mi dělalo čím dál tím větší problémy být po práci zavřená ve fitku a přijet domů až večer. Proto jsem své návštěvy začala omezovat. Nepomohlo tomu ani, že moji sparingpartneři onemocněli a pár týdnů nedocházeli. Proto jsem si vždycky našla nějaký náhradní plán. Vždyť v tom krásném sluníčkovém počasí je přeci lepší procházka s drahou polovičkou. A podobných výmluv jsem měla v zásobě dosti. A tak došlo k tomu, že v červnu jsem se do fitka už moc nedostala.
Pořád jsem si ovšem říkala, že si zacvičím alespoň doma, domlouvala jsem se dokonce s partnerem, jak se na to vrhneme společně. Co myslíte, kolikrát jsme spolu od té doby cvičili? Určitě správně tipujete, že ani jednou.
Pořád sice věřím, že se k tomu nějakým stylem dopracujeme, ale zatím je to pořád ve stavu budoucím. Jsem ovšem ráda, že tomu pořád ještě věřím. Naděje umírá poslední :-)
Krásný den všem ;-)
Komentáře
Okomentovat